Chladný Anděl-1.kapitola

20. listopadu 2007 v 18:14 | Lucinie |  Tvorba Riku-senpai
Ahojík všem,takže dneska jsem začala psát konečně na blog:D
Psát povídky neumím,ani mi to moc nejde.Doufám,že budete tolerantní k mému spisovatelskému umu:Da případně mému špatnému pravopisu:xa taky,že píšu dolní uvozovky nahoře(mně něják udělat na dolo)
A také doufám,že se vám úvodní kapitola bude líbit.Děkuji!
Upozorňuju-je to Shounen ai.

Chladný Anděl

I.Kapitola


Meryl Anddo je 17-letý sirotek.Rodiče a příbuzní mu umřeli když mu bylo 14 let.
Jejich rodinný dům explodoval.Policejní vyšetřovatelé to odůvodnili jak
problém s plynem.Bouchl...Byla to pro něj obrovská ztráta.Jeho rodiče a sourozenci!
Sám přežil pouze proto,že zalhal své matce,že jde pouze na večír do čajky s přáteli a přitom šel někam jinam...na podezřelou zábavu.Když se dozvěděl tu strašnou novinu,málem se zbláznil zoufalstvím,smutkem a tou náhlou ztrátou.Moc ho mrzelo,protože to poslední,co řekl své matce byla ta sprostá lež.Docela se odprostil od extrovertní povahy.Stáhl se do sebe a skoro přestal komunikovat.
Teď bydlí se svou tetou.Ta si ho skoro nevšímá.Pořád je sám.Má spousty času na přemýšlení...co kdyby?Kdyby jsou chyby.Slýchával to často.Maminka to ráda říkávala,i když někdy s jistým opovržením.

Je září,každý už si zase začíná zvykat na každodenní ranní vstávání.
Každému to připadá jako hrozná otrava.
Ve škole i přes svou chladnou povahu je všemi obdivován pro svou obdivuhodnou krásu,i když ledovou.A to hlavně děvčaty.Každá miluje jeho polodlouhé stříbrné vlasy a světle modré oči.Je v nich takový zvláštní smutek.Každá by chtěla políbit jeho růžové rty.Jen málokdy na nich vidí pouhý letmý úsměv."Proč se s nikým nepřátelí?"říkají si.
Meryl se učí dobře.Nejraději má biologii,matematiku a kreslení.Když kreslí,nevnímá čas ani nic jiného.Je jako v transu.Maluje nádherně.
2.ročník...Přišli dva nový žáci.Oba dva propadli.Vysoký hnědovlasý Lee Pardis a brýlaté černovlasé děvče Paloma Sweasy.Přátelé.Lee rázem okouzlil dívky.Flirtovali s ním a on jejich přízeň opětoval,zato Meryl si dívek vůbec nevšímal...Paloma si všimla,že Meryl něco kreslí do sešitku na zadní stranu.Přistoupila k němu a rukou se opřela o jeho lavici."Co kreslíš?"zeptala se zvědavě a usmála se.Ten kluk vzhlédl a podíval se na ni takovým zvláštním pohledem.Znérvózněla při pohledu na něj.Dostalo ji to.Pořád se na ni díval a po chvíli odpověděl."Kytičku"řekl váhavě a přitom z ní nespustil oči."Chceš?"Nejistě přikývla hlavou.Doladil ještě trochu pár detailů a pak jí vytržený list podal.Paloma si jej vzala a poděkovala.Na obrázku byla nádherná růže s růžovými okvětnímu plátky,svěžími zelenými lístky a velikým trnem ze kterého se lila červená kapka krve.Moc se jí to líbilo.Originální.Uvažovala zda li si má sednout za Leem,kterého už zná,nebo za tímhle sladkým nesmělým klučinou."Já jsem Paloma"představila se s úsměvem a nastavila ruku."Meryl"představil se dotyčný též.Po dlouhém rozmýšlení se Paloma zeptala,jestli si může přisednout.Meryl,který se už věnoval další své kresbičce,zvedl hlavu a jemně se usmál."Můžeš"odpověděl tiše.Umanula si,že toho tajemného tichého kluka musí lépe poznat.Nejen proto,že si za tu malou chvíli získal její sympatie...
Meryl se zarazil,něčí dívčí hlas se jemně optával,co to kreslí.Váhal,zda-li má odpovědět.Nakonec pouze zvedl hlavu a pohlédl do tváře na dívce s velikými zelenými oči slušivými brýlemi a dlouhými černými vlasy.Byla docela vysoká.Dlouhou rukou se opírala o jeho lavici,snad aby na sebe upozornila.Proč se mně vůbec ptá?Nechtělo se mu odpovědět,ale přece jen ze sebe vyloudil jedno slovo."Kytičku"řekl tiše.Vzápětí se zarazil.Proč to řekl ve zdrobnělině...proč né třeba květina?Díval se té dívce do očí,jestli v nich neuvidí náznak pohrdání nebo posměchu.Nic,pouze zvědavost a zájem.Už jistěji se zeptal"Chceš?"Dívka pouze přikývla.Uklidnilo ho,že se usmála.Vyladil tedy obrázek a pak jej vytrhl opatrně vytrhl ze sešitu.Vzala si ho s poděkováním.Představila se poté jako Paloma a poté si podali ruce.Laskavě se usmál a pak zase sklopil oči ke své kresbě.
"Mohla bych si za tebou sednout?"zeptala se zase.Nevěděl co říct,ale pak si uvědomil,že už nechce sedět sám.V duchu se pobaveně usmál,ale trochu nejistě.Dívka vyčkávala.Dodal si odvahy a odpověděl"Můžeš!"Kde se to ve mně vzalo?Sám sebe se ptal.Paloma si radostně sedla a začala vybalovat.
Lee,který se bavil opodál s děvčaty zahlédl,jak si Paloma sedá.Dotknulo se ho to.Proč si nesedla zamnou a za tamtím frajírkem?Šel tedy požádat jednu z těch sympatických holek,aby si jedna za ním sedla.Bylo mu to trapné,nikdy se nikoho nedoprošoval.Všechny okamžitě zrudly,ale Vicky se vzpamatovala nejdřív.S vítězným úsměvem zasedla.
Paloma si toho všimla a pak jí to bylo samotné líto.
Naštěstí ji to brzo přešlo a byla ještě ráda.Bavila se s Merylem už jako stará známá,i když on byl pořád ještě takový zdrženlivý,tichý,nesmělý a někdy jí ani neodpověděl na otázků,na kterou se ptala.Rozhodla se mu přezdívat "Chladná tvářinka"-byla to její tajná přezdívka.
Uchechtla se tomu.Zvědavě se zkoumavým výrazem vzhédl."Čemu se směješ?Chtěl bych se taky zasmát..pověz"Jeho pohled ji pálil.Ale vždyť je to jen sranda.Zasmál by se tomu?
Ne,asi ne,je moc citlivý.Ale je to tak roztomilé.
"Jen mi tak něco připadlo"zasmála se a ukázala své krásné zuby.Prohrábla si své husté vlasy a rozhodila je po zádech.Usmála se.
Věřil jí,určitě se nesmála jemu...Začervenal se.A úsměv jí oplatil.
Zvoní...Jupí!Paloma si to konečně uvědomila.Všichni si zvedli,aby se rozloučili s třídním učitelem.Hezký mladý muž.Celou poslední hodinu pořád myslela na Meryla.Ten pohled..."Můžu jít s tebou na oběd?"vytrhla ji z přemítání Merylova otázka.
"Ale jasně!!"rozesmála se.Zachytila jeho pohled.Přesto,že měl nádherné světle modré oči,byla v nich známka zvláštního smutku.Co asi tají?Bylo jí z toho divně.Vyšli ze třídy a cpali se přeplněnou chodbu do šatny.Cestou po Merylovi pořád pokukovala.
Co se mu asi stalo?V Centrální jídelně byla hlava na hlavě.Až z toho oči přecházely.Taky hrozný hluk.Hlasy,smích,řinčení příborů a talířů,vrzání židlí a spousty jiných sluchových podmětů.Držela se těsně za Merylem.Příjemně voněl.Na výběr bylo ze čtyř jídel.Meryl si vybral těstoviny s omáčkou a nějákým masem a Paloma Boloňské špagety.Když si konečně sedli(což šlo v přeplněné jídelně opravdu špatně),zazvonil Palomě mobil.Signál přijaté zprávy.
Paloma lhostejně vyndala mobil,zatímco se na ni Meryl díval a současně si strkal do úst první sousto.Ještě než otevřela zprávu podívala se na Meryla,usmála se a potom se začetla.
Úsměv v její tváři najednou rychle zmizel.Meryl zneklidněl.Co se stalo?Zkoumavě hleděl na rychle se měnící Palomiín výraz ve tváři.Konečně vzhlédla.Smrtelně bledá."Co se stalo?"zeptal se Meryl tiše?Zapomněl jíst.V jejích očí byl bezedný strach a zoufalství.Bezděčně otevřela ústa.A celá se třepala."Musím okamžitě domů"řekla trhaně a s nějvětším vypětím všech sil zadržovala slzy.Nesmí mě vidět plakat.Když vstávala Meryl se hlasitě zeptal s naléhavostí v hlase."Co se stalo?Proč se tak tváříš?Pověz mi to!"Paloma ignorovala jeho otázky a se sklopeným zrakem vztáhla ruce po netknutém talíři.Zadržel ji a tiše se zeptal:"Palomo,ty mě děsíš,prosím pověz mi co tě tak vystrašilo?Podívala se na něj opravdu smutným obličejem a vytrhla se mu.Spěšně položila talíř na pult,zatímco Meryl stál a čekal na ni.Ani ho nenapadlo odnést svůj talíř.Bylo to pro něj naprosto nedůležité.Když šla konečně Paloma kolem něj vyrovnal se rychlosti jejího kroku a stále se jí vyptával.Měl o ni strach.Přece jen to byla jeho kamarádka.Schody brala po dvou a pak se rychle oblékla.Pak odběhla.Meryl spěchal,co mohl a u východu ji dohonil.Chytil ji za ruce...
Lee se u na školní chodby když odcházel ze třídy zapovídal zase s Vicky,která byla neobvykle sama.Ptala se ho na různé věci a on jí také.Měli společné zájmy a patrně mu čas ubýhal rychle.Potom pohlédla na hodiny visící na zdi za jejími zády.A doprčic!Jídelnu za chvílizavřou a já tu pořád stojím a vykládám si jako nějáká drbna.Ve spěchu se s Vicky rozloučil a makal ze školy ven.Už byl skoro v jídelně,když v tom si všiml Meryla,že držel Pal za ruce a něco jí povídal.Tvářil se u toho tak divně.Plaše a vylekaně.Palomě do tváři neviděl,stála zády k němu.Docela ho to zaujalo a proto je pozoroval dál.Potom se Meryl s Palomou obejmul.Po chvíli vzal její hlavu do dlaní a vypadalo to že ji políbil.Oni spoluchodí?Vždyť se znají pouhý den.Usmál se tomu,na co právě myslí.On dokázal nabalit holku také za den,ale ten hlupák Meryl?Pořád na ně upřeně hleděl,ale Meryl si ho všiml.Lee to viděl,podíval se Merilovi do očí.Chtěl,aby mu uhnul pohledem,ale ten se k tomu neměl.Pořád na sebe koukali.Proč na mě pořád civí?Já neuhnu...!Je divnej.Meryl se dál koukal Leemu do očí.Připadalo mu to už moc dlouho,co tam Lee stojí.Nekonečně dlouho.Lee se na něj mračil,asi mu vadilo,že pořád neuhýbá.Ale už ho to nebaví.Pohladil Palomu po vlasech,chytil ji okolo ramen a odcházel od jídelny.Naposled se otočil na Leeho.Ten už vcházel do jídelny,ale také se po nich díval.Lee zachytil Merylův pohled,ušklíbl se.Meryl se znechuceně odvrátil.Paloma s ním šla rychle pryč.Leeho si nevšimla.Cítila se hrozně.Tak zoufale a bezmocně.Chtělo se jí křičet.Konečně už stojí před jejich domem.Kousek od školy.Naposled se obejmula s Merylem,který s ní soucítil.Rychle vrazila do domu."Co se mu stalo,co se mu stalo,jak na tom je?"křičela na svého otce,který na ni netrpělivě čekal.Bledý a vyděšený."Je na tom zle."řekl tiše."Kde si byla tak dlouho?Tvého bratra přejelo auto,maminka už jela.Já čekám na tebe."výčitka se pomalu,ale jistě vkrádala do jeho hlasu.Bál se,moc.Paloma s pláčem odhodila aktovku a běžela se s otcem obejmout."Jak se to stalo?""Volala mi maminka,prý šel s ostatními spolužáky přes přechod a najednou se vyřítilo auto.Přejelo ho a ještě dva jeho spolužáky.Jsou na tom také špatně.To auto jelo moc rychle,prý se ještě neví,jestli řidič byl pod vlivem alkoholu.Ujel."vyprávěl otec tiše.Hladil svou dcerku po vláskách a slzy mu tekly po tvářích."Už musíme jít!"rozkázal nervózně.
Paloma si utřela slzy vzpomněla si,jak ji Meryl soucitně políbil na čelo.Cítila se s ním tak dobře.Můj bratříček je natom zle,je důležitější než Meryl.Spěšně vyšli.
Meryl šel pomalým krokem zničeně domů.Cítil se pod psa.Tolik litoval své kamarádky.Zase si vzpomněl jak mu bylo,když zjistil,že jeho rodiče a dvě sestry jsou mrtví.Zase to zoufalství,bezmoc,pláč...padla na něj depka.Přistihl se jak si utírá oko.Slza?Nejspíš ano.
Z chmurným myšlenek ho vytrhl veselý pozdrav jeho třídního učitele"Ahoj Meryle!"Překvapením se zastavil.
"Dobrý den,pane učiteli"řekl Meryl se strojeným úsměvem.Ho tady nečekal.Pan učitel se hřejivě usmál.Šel mu naproti.Meryla něják najednou zaujal miniaturní kamínek na chodníku.
"Tak jak se ti líbí první den v druháku?"zeptal se učitel."Ale jo,šlo to"odpověděl unaveně Meryl."Jsem rád,že sis konečně našel nějáké kamaráda,přesněji kamarádku,říkala mi paní kolegyně,že se straníš kolektivu,asi to už není pravda,viď?vykládal pan učitel se zájmem a poklepal ho na rameni.Merylovi se ale do odpovědi nechtělo.Skovívavě se pousmál,když se jej pan učitel dotkl,ale vůbec se mu nechtělo mluvit.Zvedl hlavu a podíval se učiteli do očí.Viděl v nich zvědavost na jeho otázku a proto odpověděl:"Paloma je milá holka,jsem rád,že jsem se s ní spřátelil."Pan učitel se šťastně usmál."Také jsem rád"řekl po chvíli."Víš co,Meryle,tykej mi.Nejsem zase tak starý,aby si mi říkal pane učiteli.To oslovení se mi nelíbí.Jedna žákyně mi jednou řekla pane profesore.Myslel jsem,že padnu do mdlob.Vždyť to je jako na nějákého starého dědulu!"pan učitel se rozesmál.Myslel si,že je vtipný.Meryl s nechtěl smát.Pan učitel si rozpačitě odkašlal.Takovu lhostejnou reakci nečekal.Ne,nadarmo o něm jeho minulá třídní v prváku říkala,že je to zvláštní chlapec.Chladný?Sám nevěděl."Já jsem Peter."představil se po chvíli.
"Těší mě,Meryle"Potřásl si s Merylem rukou.Meryl se drobně usmál,jen tak z povinnosti.Upřímně řečeno,bylo mu uplně jedno,jak se pan učitel jmenuje.Chtěl už domů.
Aniž si to uvědomil,šel s Peterem,kam šel on."Tak já už jsem něco doma"řekl pan učitel radostně.Meryl přitakal,ale pak si to uvědomil...


Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tifa Tifa | Web | 20. listopadu 2007 v 20:00 | Reagovat

Ahoj Rikísku já sem hrozně nervozní a zoufalá potřebuju abys mi udělala laskavost prosim prosim koukni se na můj blog do rubriky moje příběhy a pověsti mně se ukazuje že vtí rubrice není žádněj článek přitom jich tam má bejt nejmíň padesát a na to blogu na web.stránce když dam rukriky a tuhle rinriku tak se mi oběví seznam všech příběhů prosím pod Vlkodlaka 6 mi napiš jestli tam sou nějaký příběhy nebo moooooooc děkuju jo a fakt dobrá povídka to se ti moooooooooooooooooooooooooc povedlo

2 E... E... | Web | 20. listopadu 2007 v 21:54 | Reagovat

jejdáááááááááááá!!!!!!!!! sem tak šíleně zvědavá, co bude dál, ale úplně děsně!! kvůli tomu sem se přestala učit chemii(takže mam na koho svéct špatnou známku x) jnka honem honem další díl, protože ci vědět, jak se to rozjede! prosíííííííííím! (zatim to začíná moc slibně, jen tak mezi náma :P)

3 KL KL | Web | 21. listopadu 2007 v 13:29 | Reagovat

moc dobrýýýýý!!! začalo to zajímavěěě už se těším až bude  pokráčko ^_^

4 Tery-chan Tery-chan | E-mail | 14. ledna 2008 v 5:56 | Reagovat

Krásný! Napínavý! Zajímavý! Já du honem na další.......:D

5 Pišta Pišta | E-mail | Web | 13. října 2011 v 1:44 | Reagovat

Souhlasím, fajn článek a říkám si: Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem.:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama